Naše dětství, naše dospívání a vůbec celé období našeho vývoje v dospělou bytost je období nejdůležitější v celém našem životě. A trošku smutným faktem je to, že to, jak tento čas prožijeme, nezáleží na nás.
PROČ JE TO TAK?
Už od narození jsme plně závislí na svých rodičích, bez nich bychom nepřežili. A nijak zvlášť se to neliší ani další roky, kdy vyrůstáme. Z miminek se měníme v batolata, začínáme chodit do školky, pak do školy, najednou se ocitáme někde na střední škole a stále nejsme dospělí. A toto období je tak důležité, přičemž se mu přičítá jen malá váha.
OD LÁSKY K MANIPULACI
Přirozeně je to velká zodpovědnost, vychovat dítě v dospělého člověka. Pravdou je, že tak jako máme na ledasco vlohy a ledasco nám nejde, i rodičovství není žádnou výjimkou. Některá matka je matkou jako kdyby odjakživa, jiná žena se s rolí matky horko těžko sžívá. A to je realita. Rodiče si nikdo z nás nevybírá, jsou tu, jsme jejich děti a tak to prostě je. Jak budeme vychováváni záleží pouze na našich rodičích. Od lásky k manipulaci je to bohužel jen malý a často i téměř nevědomý krůček. Dítě dle rodiče zlobí (hraje si, ale jinak než by si rodič přál), a proto rodič své dítě vybízí k chování, které si přeje on. “Nezlob. S tímhle si hrát přestaň. Na to se neptej. To není pro děti. Na to jsi malý. Tomu bys stejně nerozuměl.” Nebo: “Když uděláš toto, já ti večer povím pohádku, jinak ne.” Případně: Jestli si teď hned nepůjdeš malovat s Aničkou, nebudeme si večer zpívat.” Jde o to, že dítěti takto rodiče sice vymezují nějaké hranice, ale ve skutečnosti berou dítěti jeho svobodnou volbu. Možná, že kreslení dítko vůbec nemá rádo a možná si nijak zvlášť nerozumí ani s dotyčnou Aničkou. Nucením k takovýmto činnostem a trváním na tom, že musí trávit čas s někým, s kým nechce, navíc za cenu, že přijde o to, co má rádo, co dítko chce, akorát zajistíme vnitřní blok dítěte. Děti potřebují svobodu, potřebují prožitky a chce to s nimi umět najet na notu lásky a přátelství. Je nutné brát je jako rovnocenné partnery, protože tím ony také jsou.
“Bež dát deděčkovi pusinku, jinak si bude myslet, že ho nemáš ráda.” To je také věta, která v nás postupně ukotví představu toho, že druhým musíme vyhovět, dokonce na rovině intimní. A přitom nám se třeba vůbec nechce. Ale to nás v pozdějším věku právě ani nenapadne, protože si tento program neustálého poslouchání a vyhovění druhým geniálně zabudujeme do našeho podvědomí. Hlavně, aby mě měli rádi.
Láska se musí zasloužit! Slyšela jsi toto už někdy ve svém životě? Věřím, že ano. Je to však totální nesmysl. Pakliže by to bylo tak, že lásku si je třeba zasloužit, pak dotyčný vlastně miluje koho? Svůj jakýsi výtvor? Osobu, kterou nejprve dobře zmanipuloval? Ne. Láska je něco, co vzniká samo od sebe. Představ si to úplně jednoduše:
Protože jinak se musíme zatraceně snažit, abychom byly hodné lásky. A jak to dopadá? Dostáváme zpět lásku, jakou si zasloužíme? V mnoha případech ne.
POTLAČENÍ SEBE SAMA
Zcela nevyhnutelně dojde k tomu, že potlačíme sama sebe. Děje se to už od mala a krásně to v nás zakoření, neboť toto potlačování sebe sama trvá po několik let. Právě v době našeho vývoje v dospělého člověka. A potom se divíme, jak se zle cítíme, kolik smutku v životě prožíváme a pociťujeme a nevíme ani častokrát proč. Jedeme v začarovaném kruhu. Ten kruh se jmenuje “Zapomněla jsem sama na sebe.”
Svoboda projevu vlastního já se vytratila. Ten svobodný projev malého dítěte nebyl často dospělými žádaný, byl nechtěný a byl utlačovaný. Vlivem manipulace, do které jsme se dostávaly, jsme začaly ztrácet spojení sama se sebou, spojení se svou vlastní podstatou. Následkem toho naše osobnost neměla šanci růst a rozvíjet se tak, jak by bylo možné. Otisk, který toto na nás zanechalo se začalo projevovat v podobě nízkého sebevědomí a nízké sebehodnoty. A úplně přirozeně následkem tohoto neprožíváme radost ze života, necítíme se spokojené, navazujeme vztahy, ve kterých si s partnerem nerozumíme a nerozumíme ani samy sobě. Za ty dlouhé roky potlačování nás samých naším okolím, našimi blízkými, naší rodinou, ale i přáteli a různými autoritami jsme potlačily sami sebe natolik, že dnes už se neznáme.
Pakliže se necháme manipulovat, potom nestojíme pevně ve své síle a nedostatečně si uvědomujeme samy sebe, nebo si sebe neuvědomujeme vůbec, a žijeme tak, jak se od nás okolím očekává. Na toto je naučeno mnoho žen, a to je ten důvod, proč nejsme šťastné ve vztahu a dokonce ani sama se sebou.
Vzhledem k tomu, že postupem času nabýváme jen nízké sebevědomí, nebo téměř vůbec žádné, tak nejsme schopny uvědomovat si svou hodnotu, která je samozřejmě velmi vysoká. Ale my samu sebe vnímáme velmi kriticky a velmi nízkou sebehodnotou. A z toho vychází smutné a špatné navazování partnerských vztahů a často i vztahů přátelských. My si vybíráme pro svůj život lidi, se kterými nám paradoxně vůbec nebude dobře.
PROBOUZENÍ POCITU VINY
Už od našich počátků jsme jako děti byly vlivem manipulace zmenšovány a ztlačovány do rolí, které se po nás chtěly. Naše bytost jako taková nemohla ale růst, nemohla se svobodně rozvíjet a byla natolik potlačená, že to vygratovalo v toto, a je smutné, že tak důležité období jako je naše dětství, dospívání, celý náš vývoj v dospělého člověka, není v naší moci, ale v rukou našich rodičů a ostatních lidí, se kterými jsme v interakci. A potom, když se osamostatníme, dospějeme, potom je na nás, co s tím uděláme. Jestli se z toho zvládneme nějakým způsobem vymotat, jestli zvládneme nalézt opravdu sama sebe, jestli vůbec dokážeme si to uvědomit, protože my jsme byly naučeny na žití v nevědomosti. A také v nás byla probouzena vina, pokaždé když jsme udělaly něco, co mohlo být i úplně v pořádku, ale bylo to v rozporu s tím, co od nás chtěl druhý, nejčastěji rodiče nebo přátelé. Pokud se budeme bavit o rodině, tak je velmi špatné vzbuzovat pocit viny za něco, co je přitom úplně v pořádku. (Jenom proto, že se to rodiči nelíbilo nebo neměl zájem se tomu s dítětem věnovat). Potlačování nás samých a prožívání viny samozřejmě zase vede k tomu, že my se i dnes v dospělosti bojíme nalézt opravdu samy sebe, a nechceme si to dovolit nebo se velmi zdráháme dovolit samy sobě začít se hledat. Začít hledat podstatu svého bytí, svého života, toho důvodu, proč jsme tu a co my v tomto životě skutečně chceme dělat, s kým se chceme stýkat, jaké hodnoty chceme zastávat a jak chceme žít.
S láskou se vnímej a nacházej,
Isabela
Pingback: PROČ VŽDYCKY NARAZÍŠ NA ŠPATNÉHO CHLAPA? » Jak být přitažlivější