Podcast ke článku zde:
Bez rodičů bychom na tomto světě nebyli a je jasné, že k nim budeme chovat úctu. Však je to i v desateru. Jenomže je třeba nezapomenout na taktéž důležitou věc a tou je úcta k dítěti. I rodič by měl mít své dítě v úctě. Jak přesně to myslím?
Poznámky typu: “Když se dospělí baví, děti šoupou nohama.”, nebo: “Jsi jen harant, mlč.” apod. nejsou pro výchovu dobré. Jsou fajn leda tak pro pobavení a pro zábavu, ale není hezké zajistit si legraci na újmě druhého. Už to maličké dítě se cítí okamžitě podřízené, až ponížené. Samozřejmě, že je třeba, aby nás dospělé děti poslouchaly si, co se jim zamane, ale nešlo by to říci jinak? Ono je možná lepší na děti mluvit jako na dospělé, alespoň bychom jim nezpůsobovali duševní bolest, zde konkrétně ponížení, že jsou něco méně, něco, co není zrovna důležité.
Anebo těch rozkazů a příkazů. A křičení! Mnoho rodičů si snaží získat nad svým dítětem moc a autoritu tím, že na něj křičí. Ale je to spíš projev toho, že výchovu nezvládají. Matka nebo otec je zoufalý a začne na dítě křičet, protože zpozoruje, že je to jediná možnost, jak u dítětě dosáhnout svého. Dítě však nekoná daný příkaz proto, že by nechtělo, ale protože je u něj vzbuzen strach. Z hlediska výchovy – vychovávat strachem – to přece také není dobře. Nejen, že rodič utváří osobnost daného človíčka, ale vše se odrazí na našem životě v dospělosti.
DOKUD BYDLÍŠ POD MOJÍ STŘECHOU!
Nechci se zastávat všech dětí, chci jen poukázat na to, že to rodiče jsou ti, kteří dítě “formují” už od jeho počátku. A pokud nejsme se svým dítětem nějakým způsobem spokojeni, zkusme se podívat na sebe, kde jsme mohli udělat chybu. Pokud se z dítěte stane dospělý tím, že oslaví své osmnácté narozeniny, je jasné, že ve většině případů to neznamená, že se dítě stalo již vyzrálým a moudrým člověkem připraveným na všechno, co ho v životě potká. Ale o tom život není. Dítě většinou zůstává žít s rodiči, i když dosáhne plnoletosti. Může to být z jakýchokoli důvodů, dnešní bydlení je drahé a nepořídí si ho hned každý v den jeho osmnáctých narozenin. Tou dobou jsou děti ještě na středních školách nebo učilištích a mnoho z nich se připravuje na studium na vysokých školách. Pokud jsme tím dítětem a bydlíme s rodiči, ačkoli jsme už podle zákona dospělí, stále své rodiče musíme poslouchat a akceptovat jejich požadavky. Ačkoli se nám to může zdát strašné. A někdy to tak i je. Někdy je to k nevydržení s vlastními rodiči.
Když jsme byly dětmi malými, rodiče nás tvarovali. Utvářeli naší osobnost a o všem rozhodovali oni. Když jsme jejich dětmi dospělými, stále mají tendenci nás tvarovat. Ale není to zbytečné? Za dvacet let života bychom měli být vytvarovaní až dost. Ale faktem je, že nás stále ovlivňují. Tak, jako nás ovlivňují všichni lidé v našem okolí, se kterými se stýkáme, které vnímáme a se kterými jsme v kontaktu. Věty typu: “Dokud budeš pod mojí střechou, …” známe asi všichni. Často to rodiče s námi myslí dobře. Na druhou stranu tak jednají převážně ze strachu, který mají o nás, ale prožívají ho oni. Tím, že nám něco rodič zakáže, tím si zabezpečí, že se sám nebude trápit. Např. je ti osmnáct let a chceš jít na diskotéku, ale nemůžeš, protože ti to máma prostě nechce dovolit. Je ti sice osmnáct, ale pořád bydlíš pod její střechou…
A takto to může být s dalšími věcmi. Dohled nad tím, s kým se kde stýkáš a co děláš. Neustálý přehled o tvé osobě vede k závislosti rodiče na tobě, ale i obráceně. Navíc to způsobuje to, že nebudeš moci být sama sebou, nemáš možnost se to naučit, protože nejsi svobodná. Jsi podřízená, která musí hlásit každý svůj krok. A běda, když ne…
KDYŽ S TEBOU ZAMEJAJÍ RODIČE, BUDOU TO DĚLAT I PARTNEŘI
Vyplývá to z jedné podstatné věci. Z pocitu, že jsi příliš málo dobrá na to, aby tě mohl mít někdo rád. Možná si sama vzpomeneš, že když jsi vyrůstala, stále jsi musela dělat přesně to, co se od tebe vyžadovalo, a co zajímalo tebe, to nebylo až tak podstatné. Možná že jsi musela pořád něco dělat a zastávala jsi doma hodně práce, možná jsi pomáhala s výchovou svých sourozenců, nebo na tebe rodiče neměli třeba tolik času a byla jsi hodně zvyklá být sama. Právě ty pocity, které se v nás začaly probouzet už poprvé v dětství na základě prožívaných zážitků a situací, utvořily naši osobnost, jakou máme dnes. Proto pokud chceš odstranit dnes něco, co tě tíží, budeš se muset ponořit zpět do hluboké minulosti. A pokud jsi dnes dospělá a máš s rodiči ne úplně ideální vztah, protože tě nerespektují a nemají tě v úctě, je třeba jim umět vytyčit zdravé hranice. V prvné řadě ale musíš sama dobře vědět, jak chceš žít.
ŽÍT BYS TOTIŽ MĚLA PODLE SEBE
Rodiče jsou našimi jakýmisi průvodci na cestě životem, když jsme malí a potřebujeme je. Vychovávají nás, ukazují nám, jak věci fungují a jak to v životě chodí. Učí nás, co je správné a jak se máme a nemáme chovat. Utvářejí nás k obrazu svému. Většinou podle obrazu svého, podle toho, jací jsou oni sami. Nebo z nás také chtějí mít to, co sami nikdy nedokázali. A pozor, to je velký problém. Protože si dost rodičů bohužel léčí své rány a svoji neschopnost na svých vlastních dětech. Chtějí po nich vše možné a nemožné, jen proto, aby měli pocit, že jsou sami dost dobří. Protože, pokud mám úžasné a skvělé dítě, pak přeci je to proto, že jsem úžasná a skvělá já. Takový rodič by měl vyhledat terapeuta a dítě je k politování, protože už tady rodič své dítě neskutečně brzdí, ničí jeho svobodu a možnost jeho svobodné volby.
Naši rodiče by nás měli podporovat, v tom, o čem sníme a po čem toužíme, ať už jsme děti nebo dospělí. A to i v případě, že se naše sny a touhy neshodují s jejich sny a touhami. Pokud máš rodiče, kteří tě umí akceptovat přesně takovou, jaká jsi, pak máš velké štěstí, protože můžeš růst do výšin ve svobodném prostoru.
To, jaký jsme měli život, když nás vychovávali rodiče, to nezměníme a ani nikterak neovlivníme. Stalo se to. Každý jsme si prošli vlastí cestu s vlastní rodinou, někteří dokonce bez rodiny v ústavní péči. To, jakou máme minulost nezměníme a nezměníme tak tedy ani vztahy, jaké jsme s rodiči měli. Ale co změnit můžeme, je naše budoucnost a přítomnost. Ano, i přítomnost, protože přítomný okamžik, kdy děláš změny, je právě ten důvod, proč bude jiná tvá budoucnost. Pokud víš, jak chceš žít a co chceš dělat, tak to dělej a zbav se pocitů, že se nejdřív musíš někoho ptát. Máš právo žít svůj život, jak chceš ty sama. I rodiče to musí akceptovat. Promluv si s rodiči, nejlépe s každým zvlášť, pokud to nepůjde dohromady, a vysvětli jim, jak chceš žít ty, co ti není příjemné a pod. Nemluv však výčitkami, šetrně jim to oznam a zároveň je požádej, aby to tak respektovali. Pokud ale mají nemístné poznámky a nechovají se k tobě slušně, nehodlají tě respektovat, pak zvaž, zda je ve svém životě stále potřebuješ. A i to se neboj jim naznačit. Úcta by měla být vždy vzájemná. Ať jde o rodinu nebo ne. Jen nezapomeň, nevyvyšuj své ego kamsi až do výšin, nejkrásnější je žít vztahy s pokorou.
Buď kouzelná a svá.
Isabela
