SMRT ČLOVĚKA? VÍM, JAKÉ TO JE – Z MÉHO ŽIVOTA

Hezky napsane 🙂

Moc hezky napsané. Pokud mohu přišpět k diskuzi, tak bych dodala, zda ti “stojí” za to, se zabvývat slovy neštťastného a nebo klidně i toho “mudrce”. Moudrost se všeobecně dost přeceňuje a kdejaký pablb si myslí, že je moudrý. Nicméně … Ono všeobecně všechno vždy vychazí a vzniká v nás. A tedy pokud víš, jakou máš cenu a co jsi zažila, tak tě tohle podle mého moc sejmout nemůže. Píši to jako dobře míněnou radu. Já žila dost dlouho s chlapem, který mi perma v podstatě předkládal, že si za vše můžu sama, že jsem magor a podobně. Vtipné na tom je, na kolik jsem tomu věřila dokud se stůl neobrátil a mě nedošlo, že jen já sama rozhoduji o tom, co jsem a nebo ne. Mimochodem moudrého podle mě moc poznat nejde. Minimálně v klasickém měřítku. Spousta lidí si na TO pouze hraje(že sežrali vy víte co). A ne rozhodně tyto pablby není přijemné poslouchat. Nimcéně ani nikomu nepřeji nic zlého. A naopak vlastně občas shlédávám i za útěchu, že tyto lidé nedohlédnou dále. Myslím si totiž, že jejich život by byl strašný, kdyby dokázali dohlédnouť byť i o píď dál a došlo jim, že žijí svůj život v podstatě v žáláři/okovech leckdy i jen vlastní osobnosti a nebo perfektně nastavené sociální bubliny, která jim vše “nepřijatelné” filtruje zpět ven do prérie. Nutno také dododat, že jak píše Bella, nejsou to zlí lidé. To, že je někdo blbý, jak pučtok, s nadsázkou řečeno, může být spůsobeno i jen tím, že zažil něco, co já osobně si nedovedu ani představit, a prostě mu příjde bezpečnější se ukotvit ve své “roli”. A celý náš život je jedna velká role. Takže ten, kdo toto prohlédne je v podstatě moudrý i kdyby byl pitomý. Jde o pointu toho, že máme vždy na výběr. Můžeš se usadit do role matky, ženy co píše články na blog, doktora(pokud budeme chtít x let studovat) a podobně. Ale všechno jsou to v podstatě jen role. Iluze. Ketré nám dávají smysl. A není tak nesmyslné, že si někdo po velké bolesti řekne – “Tak. Ukotvím se tady. Budu prostě jen …. a nic mimo to. Budu tak v bezpečí.” Ostatně kdo by si radši zvolil život ve strachu a bolesti před spokojeností a štěstím? Leda blázen. A my všichni jsme zodpovědní sami za sebe, tudíš je i naše věc, ketrým směrem se vydáme(který si zvolíme). A druhému to nemusí připadat moudré, ale možná že je. Pro tu danou konkrétní osobu. Ale to jsem odběhla od tématu. Chtěla jsem jen zmínit, že nikoho nesoudím a hrozně to zase roztáhla.

Zpět k tématu. Můj přítel patří mezi ty, kteří jsou ochotní převzít břemeno druhého. Je to takový real life hero. Něco okolo 10 let mě v podstatě z povzdálí s trpělivostí pozoroval, učil se jak mi pomoci, jak se mnou jednat, jak mě nevyděsit. Jak jednat v situaci, kdy jsem na tom opravdu zle. Důvod proč to zmiňuji je ten, že nesouhlasím s tím, že to nikdo nedokáže. On to opravdu dokázal. Došlo mi to v bodě, kdy jsem mu po X letech řekla úplně vše o své osobě a on se nad tím ani nepozastavil. Cítíla jsem z něj maximálně smutek, z toho že to nemohl zažít on namísto mě. Ale jeho pohled na mou osobu to vůbec nezměnilo(a upozorňuji že mohlo, nejde totiž o žádnou věc, kterou jen tak lehko odmávneš).

Což v kontextu toho, co píši do tohoto “kratičkého” komentáře má také svůj význam. Protože si upřímně myslím, že kdyby byl “moudrý”, tak se na mě dotyčný vyprdnul už před X lety. Nicméně on “moudrý” je a byl. A já tu chci říci právě, že není jen jedna moudrost světa. Každý nemůže být vším, ale může být minimálně tím, co si sám zvolí. A on se rozhodl. Věděl, že to bude těžké. A i na dlouho. Že to potrvá v řádu let nejspíše netušil(plus dokonce manželství, oženila jsem se tpotiž), ale nikdy ho to neodradilo, protože i cesta je cíl a nám se to opravdu vyplatilo. Jemu protože od začátku chtěl získat mé srdce a mě, protože mě doslova zachránil a naučil spoustu věcí a konečně jsem poznala i ten hezký svět. A dokázala se znovu dívat na duhu a vidět duhu.

A to je něco, co bych přála vám všem a Bell, ten článek je opravdu krásně a luxusně napsaný! Abys to nepochopila tak, že tě tu kritizuji. Právě naopak. To, jak je moc hezky a citlivě napsaný mě navedlo na to, se více rozepsat. <3

Jak jistě víš i já ztratila. Na den mého narození mou maminku, na štědrý večer otce…. na velikonoce dědečka a teď, vlastně jen chvíli na zpět, ženu, která mi byla celoživotní inspirací, mou babičku. Smrt si nevybírá a já byla požehnána tím, že i tak mám rodinu. A nějak se v dnešní čas už radši dívám jen na to dobré. V temnotě jsem strávila příliš mnoho času. Peklo znám příliš důvěrně.

A to je asi i ten důvod proč toto píši. Neznám vaše peklo, ale znám peklo a vím, že se z něj dá dostat. Když jsem poprvé vstala tváří v tvář vsému vězniteli, stála jsem naproti svému odrazu. A ta ublížená holčička(nikoliv žena) byla velice zlá a pokřivená, neboť bolest a traumta se opravdu dost často přetvářejí v agresi. Někdo jí směřuje ven, já vždy proti sobě. A je až zázračné, kolik se dokáže změnit, když sami sebe příjmete a uvědomíte si, že to vlastně ani nejste vy. Spíše jen vzpomínky a živý záznam. A nic nezkazí to, když tuto "bytost" obejmete.

Vám všem! jen to nej a hodně úspěchů při hledání vlastního(lepšího) já.