Už od malička jsme v jednom kuse závodily a soupeřily, kdo je šikovnější, chytřejší, rychlejší, apod. Kýmsi byly pevně dané cíle, kterých když se dosáhlo, byly jsme považované za perfektní a v pořádku. Tato zhoubná výchova nás přivedla na cestu vlastní sebedestrukce a kompletní ztráty vlastní identity. V tolika zápasech o moc a uznání, nebo dokonce o lásku jsme musely postupně opouštět vlastní individualitu. Odlišnosti naší osobnosti byli druhým lidem spíše na obtíž a mimochodem platí to stále ještě dnes – vždy a všude je přednostně vyžadováno zaměření na výsledky nehledíc na výchozí pozici konkrétní osoby a její schopnosti a potenciál.
Dodnes si vzpomínám na tělesnou výchovu na střední škole. I když jsem měla učitele tělocviku velmi ráda, protože to byl moc milý člověk, nedávalo mi žádný smysl, že tělocvik jako předmět je hodnocen známkou. A už vůbec jsem nesouhlasila s parametry, které nám byly určeny, a podle toho jsme byly klasifikovány. Ano, byly jsme na tělocviku sice samé dívky ve stejném věku, ale různých schopností, různé výšky, různé síly, atd. Není správné měřit každou stejným metrem, a protože Andrea skočila do dálky o 30 centimetrů dál, měla jedničku. A Denisa, která skočila o 30 centimetrů méně než Andrea, už měla za známku trojku. Protože ač jsem se sama snažila doskočit co možná nejdále, pro jedničku jsem si nedoskočila nikdy. A snažila jsem se ze všech sil. Když dáš do výkonu vše, co můžeš, a nebudeš za to oceněna, v ničem ti to nepomůže. Porovnávat se má člověk jako individualita jen sám se sebou. Hodnotit výkony a schopnosti žen mezi sebou se by se vůbec neměly. Vede to jen k pocitům selhání, pocitům méněcennosti a neschopnosti. A na druhé straně k pocitům moci, síly a nadřazenosti.
Na svoje tělo je potřeba dívat se jako na dar. Je hloupé až primitvní srovávat své tělo s tělem jiné ženy. Každý člověk má úplně jinou genetickou výbavu, jiné predispozice a jinou skladbu těla. S tím absolutně nic neuděláme a svoje tělo, tak jak bylo stvořeno, bychom měly rozhodně akceptovat a žehnat mu. Tím myslím být vděčná za všechny pochody a procesy, které pro nás tělo 24 hodin vykonává. Soustřeď se především na své zdraví a na svůj pocit spokojenosti. Nenos na sobě to, co je zrovna podle někoho v módě, když ti to není příjemné a necítíš se v tom dobře. Neposlouchej a neber si k srdci slova a věty, které na tebe kde kdo chrlí a jdou proti tvé osobě. To může být hodnocení tvého zevnějšku, že jsi nedokonalá, nehezká, tlustá nebo dokonce hloupá. I kdyby to všechno byla přece jen pravda, tak i tak nikdo nemá právo na to, aby tě urážel a ponižoval. Ty sama bys měla nejlépe dobře vědět, jestli se sama sobě líbíš a jak jsi se sebou spokojena. Vždy je dobré pro sebe něco dělat, ale s vědomým a střízlivým uvažováním.
Pokud ti bude nějaká žena jakousi inspirací, pak je to naprosto v pořádku a můžeš se od ní ledasco přiučit a poznat. Tyto poznatky potom můžeš zavést do svého života a tím si život usnadnit a zlepšit. Jestliže v tobě ale pohled na jinou ženu vzbuzuje negativní pocity, jako jsou pocity žárlivosti, závisti, ale klidně i hněvu nebo dokonce viny vůči sama sobě, že nejsi tak dobrá, tak skvělá, tak krásná, že toho tolik nestíháš a neumíš, že ráno tak brzy nevstáváš a necvičíš, apod., tak to není dobré a poradila bych ti, abys pro tuto chvíli takové ženy ani nesledovala. Nic než tyto pocity ti to nepřinese. Místo toho se začni soustředit sama na sebe, urči si ve svém životě svoje priority, uvědom si, co chceš, podívej se na to, v čem jsi se sebou už momentálně spokojena a kde bys ještě chtěla co zlepšit. Pak začni činit malé kroky a vytrvej. Postupně svých cílů začneš dosahovat a jestliže se objeví nějaká ta překážka k cíli (a ona se objeví), pak hledej způsoby a hledej cesty a všechno zvládneš. V prvé řadě se musíš akceptovat, musíš se mít ráda a důvěřovat si. Všechny ženy okolo tebe tě nemusí vůbec zajímat. Žena, která má ve tvém životě číslo jedna, jsi ty sama.
Podporuji tě ve tvé jedinečnosti!
Isabela
