Udělala jsi někdy něco, za co sis pak skoro “rvala vlasy na hlavě?” Někdy je to zásadní věc, jindy blbost, ale vždycky by nás to mělo někam posunout. Jenže často děláme stále a stále dokola ty samé či obdobné chyby, a proto se nám pořád stávají ty samé nepříjemnosti. Nakonec jsme my ty unavené, ty ponížené, ty, které se necítí dobře.
JENŽE… NĚKDY PROSTĚ NEVÍME, CO NÁS ČEKÁ.
Je super, pokud vnímáš všechny situace jako příležitosti se někam posunout, něco si z nich vzít a popřemýšlet nad nimi. Ne každá situace vynáší něco dobrého, ale téměř vždy si z každého případu můžeme vzít ponaučení pro naše budoucí rozhodování a chování. A i když jsi na této cestě za sebepoznáním a sebezkoumáním a zkoumáním i okolí a lidí v prostředí okolo tebe, může se ti stát a pravděpodobně se ti to také stane, že přeci jen přijde situace nebo člověk, který tě jako kdyby zahalí jakýmsi šedavým pláštěm a pak konáš i tak, jak je to špatně, jak je to v rozporu s tebou, s tvou duší, ale i s tvým tělem.
JSEM NA SVÉ CESTĚ, ALE…
Naše osudy a naše životní příběhy nám velmi často podkopávají pevnou půdu naší osobnostní stability. Přesto je nutné vykročit na cestu za vlastním sebepoznáním, protože je to jediná cesta, jak si uvědomit vlastní hodnotu a cenu. Posdílím ti tu svůj příběh, který se mi stal celkem nedávno a ze kterého jsem se musela hodně oklepat. Protože, když vstoupíš na tu nádhernou cestu k nalezení sebe sama, a pokud trpíš v hloubi své duše nějakou bolestnou zkušeností nebo i traumaty, pak jakékoli další trauma nebo působená nesolidárnost vůči tobě je najednou o mnoho silnější, jakoby získávala silnější grády – už si to nechceš nechat líbit. A taky nenecháš.
Blbá brigáda zadarmo
Kdybych to tušila, co vše bude napsáno v té smlouvě, v životě bych ji nepodepsala. Kdybych věděla, co mě tam bude čekat, nikdy bych tam nejela. Vždy mám ve zvyku podepisovat věci až po přečtení, protože na to máme zákonné právo. Ale neudělala jsem to, protože bych musela na tom místě strávit asi celý den, mělo to snad 15 stran.
Doma jsem si k tomu všemu klidně sedla a za chvíli jsem nestačila valit oči. Za tak málo peněz tolik povinností! Některé byly vysloveně směšné, ale což, smlouva podepsána, nějak to přežiju. Těšila jsem se totiž na děti a na zkušenost, kterou mi dětský tábor přinese.
Já jsem pečující osoba se sklony k předávání velké lásky. Mám ráda děti a zastávám názor, že období dětství je pro člověka to nejdůležitější pro jeho celý život. Proč jsem se rozhodla, že pojedu na tábor s dětmi? Chtěla jsem zkušenost, protože mám nějaké vlastní plány a říkala jsem si, že by mi tato zkušenost mohla pomoci. Ačkoli to není žádnou podmínkou. Věřím, že by to bylo celkem parádní, kdyby…
NEUSTÁLÉ TELEFONY A UTVRZOVÁNÍ
Je mi bohužel jasné, že je mnoho lidí, kteří něco řeknou či odsouhlasí, slíbí a pak se na to vykašlou. Ale co je moc, je moc. Na tábor jsem měla nastoupit v pondělí. Už v pátek večer mi volali, že si to chtějí potvrdit. Řekla jsem ji, že ano, vše platí. Navíc byla jasná peněžní pokuta, pokud bych nenastoupila. Jenže v sobotu nanovo! A nejenom v sobotu, ale i v neděli! A v neděli mi volali dokonce dvakrát. “Platí to?” “Ano, platí. Už jste mi dnes volali a včera také.” odpověděla jsem. “Tak mi zavoláme ještě zítra.” Paráda, pomyslela jsem si. Ani jsem ještě neodjela a už jsem si říkala – mezi koho to jedu?
NEDALI MI UBYTOVÁNÍ
ve smlouvě stálo, že ubytování i strava jsou zahrnuty. Nejenže mi zase volali 20 minut před plánovaným příjezdem, takže mě vyrušovali během řízení v autě… (Samozřejmě, že telefon jsem nezvedla), ale když jsem dorazila na místo, nebyli mi schopni dát pokoj. Přijela jsem dle dohody v 8:30, ale do 10:00 si mě nikdo nevšímal. Proč jsem tam musela být tak brzy? Během té doby jsem mohla dostat nějaké školení, protože to proběhlo formou “přečti si sám”. Na můj dotaz, zda mohu dostat pokoj, mi bylo řečeno: “Však máš věci v autě, ne? Dáme ti ho odpoledne.” Člověk chce zapadnout, být za dobře, tak jsem to odsouhlasila. Ale vůbec mi nedošlo, že mám v autě také vitaminy a léky a v autě byl teda pořádný hicák, protože venku zářilo celý den nádherné slunce! Už tady je první problém, který mi byl nepříjemný.
OŠETŘILA JSEM DÍTĚ A DOSTALA JSEM VYNADÁNO
Dál se situace rozvíjela tak, že jsem začala pracovat už od 11 hodin a ne až od odpoledne, jak bylo ve smlouvě. Hned, jak přijely děti, jedna holčička upadla a rozbila si kolénko. Se vším, ale opravdu se vším jsme museli chodit na ošetřovnu, takže jsem ji vzala za ručku a šla s ní. Jenže, ejhle, na ošetřovně nikdo nebyl! Snažila jsem se někoho najít, ale nikoho jsem nenašla. Tak jsem jednoduše té maličké kolénko opláchla sama a náplastí přelepila. Během pěti minut jsem vedení sdělila, co se stalo a že jsem jí koleno ošetřila sama, neboť na ošetřovně nikdo nebyl. Přišlo mi nerealistické, jak mě tam v tom jejich zmatku nebyli schopni vnímat. Hlavní vychovatelka se na mě podívala jak na blbce a řekla: “Tys ji ošetřovala?! Nepřipadá do úvahy, abys tohle dělala ty! Tam nemůžeš ani vejít!” Načež jsem ji odpověděla: “Té malé vážně tekla krev, nebylo to zrovna hezké a nikdo tam nebyl. Tak co jsem měla dělat?” A dočkala jsem se jen odpovědi: “Zavolat ošetřovatele. Zavolat mu mobilem. Ty tam nemůžeš chodit!” V duchu jsem jen vyhrkla a řekla: “Ale vždyť já nedostala od nikoho žádné telefonní číslo na žádného zdravotníka.” A tím diskuze skončila, neboť tady už asi neměla paní vedoucí co odpovědět. Velmi mě to zamrzelo… Nu což. Já vím, že jsem udělala, co jsem musela.
PŘIŘADILI MI DĚTI, KTERÉ TAM VŮBEC NEBYLY
Jako vychovatelka na odpolední program mám za děti plnou odpovědnost a podpisem stvrzuji, že přebírám toho a toho. Děti byly narvané v jídelně a já dostala propisku a papír, ať podepíšu, že přejímám tyto děti… “Ráda bych je viděla, než to podepíšu.” namítla jsem jemně, ale odpovědí mi bylo: “Tady všichni jsou. Vždyť vidíš, ne?” Ano, vidím plnou jídelnu dětí, které právě přijely na tábor. Byla to vlastně Škola v přírodě. Podepsala jsem ten šílený papír, ale dnes bych raději hned teď už odjela! Naštěstí se přivalila učitelka “mých” dětí a řekla: “Ne, ten seznam je špatně, tyhle děti tady vůbec nejsou.” A bylo to… Ted jsem si v duchu povzdychla.
JÍDLO JSEM JEDLA VE STOJE A V POKLUSU
což pro tělo není vůbec zdravé. Jasně, já tam byla zaměstnaná, ale být zaměstnaná znamená, že zaměstnance odrovnáme? Že se k němu nebudeme chovat slušně a s úctou? I tohle to obnáší. Měla jsem celkem 14 dětí a jednoduše na mě nezbylo místo u stolu. Jak ponižující už i před těmi dětmi… Později jsem sedávala kousek u jiného stolu, ale vzhledem k tomu, že mám mít děti na očích neustále, tak to nebylo ono. Absolutně žádný řád a systém.
UČITELKA MI TYKALA ÚPLNĚ AUTOMATICKY A FYZICKY SE NA MĚ LEPILA
Další vysoce nepříjemná záležitost. A nejenom nepříjemná, ale i nevhodná. Učitelka dětí si neuměla držet odstup, narušovala mi osobní zónu, lezla mi do osobního prostoru. Neustále jsem před ní couvala, na plno jsem jí to neřekla, protože jsem přeci jen chtěla dostat zaplaceno – a věř tomu, že i spokojenost učitelky měla na to vliv… Dělalo se mi zle, protože u mě stála na 20 cm od obličeje, ne to prostě není vhodné, je to hnusné. Navíc se ani slušně nezeptala, zda souhlasím s tykáním.. Asi si mě omylem spletla s dalším žákem…
UBYTOVALI MI DĚTI ROZTROUŠENĚ PO AREÁLU
Abych mohla naplnit jejich představu a mít děti na očích neustále, musela bych se asi načtvrtit…. I tak jsem se snažila mít na očích všechny své děti, a proto jsem po areálu pobíhala svižně. Během jednoho dne jsem si zapamatovala jména všech dětí.
VÝSMĚCH TOMU, ŽE JSEM ZADÝCHANÁ A NEUSTÁLÉ “BUĎ V KLIDU, BUĎ V KLIDU, HLAVNĚ KLID…”
Existují stupidní věty. A nejhorší je, když je dokola opakujeme. Tak toto jsem slýchávala celý den a když už to bylo potřetí, začala jsem to počítat. Nejvtipnější na tom celém je, že já celou dobu v klidu byla (mít neklid pro mě znamená něco úplně jiného). Zpočátku jsem to ignorovala, házela takzvaně za hlavu. Jenže když ti pořád dokola a bez důvodně někdo říká: “Hlavně klid, klid.. klid.. Buď v klidu…” Tak tě spíš ten člověk vytočí! A já skutečně byla v klidu, jen jsem pobíhala po všech těch schodech, kde mi umístily děti. A proč? Protože jsem se snažila plnit si svou práci dobře…
Večer byla diskotéka. Asi polovinu dětí to vůbec nebavilo. Proto byly roztroušené po dvou místnostech. Učitelka mi bohužel zasahovala do mého programu a ačkoli děti neměly nikam odcházet, klidně je posílala na chatky… Když jsem neviděla dost svých dětí, šla jsem se podívat na terasu. Tam stál jiný vychovatel a nabídl mi, že mi tady děti ohlídá, ať si jdu zkontrolovat chatky. To mi připadalo jako dobrý nápad a tak jsem šla. Vzala jsem to zase hopem, ať jsem rychle zpět. Když jsem se vrátila, byly tam všechny děti a na terase stáli všichni vychovatelé včetně učitelky mých dětí… Ta se mě svým pohledem snažila ponížit… Já jen více dýchala, protože schodů to bylo opravdu dost a vedoucí zase spustila tu svou oblíbenou větu: “Klid, Izi, klid…” Už mě to ale vytočilo. Přesahovala hranici touto větou už mnohonásobně. Proto jsem se rozhodla jí říci: “Já jsem v klidu. Jsem jen zadýchaná, protože jsem si šla zkontrolovat děti a pobíhám, abych byla rychleji zpět. Dělám jen svou práci. Tyhle věty mě jen otravují. Buď to tady bude mít řád anebo rozvážeme smlouvu.” A odešla jsem.
Po 22.hodině jsem odjížděla spát domů. Měla jsem to 20 km, protože když jsem viděla pokoj, kam mě chtěli dát, udělalo se mi zle. Pokoj nemělo okno ani stůl, byly v něm dvě palandy a na nich úplně špinavá tenká matrace. Já jako alergik jsem v tomto odmítala spát. Na matraci, která se pyšnila svou černou barvou (špína) byly ještě sponky a gumičky po předchozí uživatelce…
Druhý den jsem práskla dveřmi!
Přijela jsem dle dohody na 11. hodinu – byla porada. Porada, která trvala hodinu, protože byla jak pro blbé. Zkráceně řečeno, velmi mě znepokojovalo, že jsme byli nuceni s dětmi dělat aktivity nebezpečné. Na táboře je dětem k dispozici kára, která má přes sto kilogramů. Naší povinností bylo vysvětlit dětem, že zatáčet musejí vždy pouze doleva, protože jinak by se zřítily (byl tam velmi hornatý povrch) a náraz do chatky by znamenal odchod na druhý svět. Na jistotu. A pro asi do vězení.
Znepokojila jsem se. V mysli mi vyvstala otázka a také jsem se zeptala: “Proč máte tak nebezpečné věci tady pro děti? Proč je tu máte, když na to nemáte vhodné a bezpečné prostory?” “Aby děti měly zábavu.” Jednoduchá odpověď. Aha, pomyslela jsem si. A my, abychom měly nervy na dranc. Už tady jsem opět zvažovala, že bych raději jela domů. Nemá to smysl, ani žádný přínos.
PŘÍRODA MI DALA JASNÝ SIGNÁL…
Po hodinové poradě jsem konečně dostala pokoj, kde budu moci mít věci a v noci spát. Šla jsem si tam po obědě odložit své věci z auta a udělalo se mi vzápětí dost zle – začala se mi motat hlava a silně bolet nohy. Vzápětí břicho. A bylo to tady! Menstruace přišla o týden dříve! Měla jsem to vyměřené, že se tam s ní nepotkám! A ne. Dnes to vnímám tak, že mi příroda poslala signál. Mně je totiž vždy tak zle, že nemohu absolutně nic, jen tak být. Nebyla jsem si zprvu ale jistá, a proto jsem volala hlavní vedoucí. Požádala jsem ji, jestli by mi něco přinesla, protože já nebyla absolutně vybavená. (A tady si nesu ponaučení – i když to nečekáš, buď připravena!) Do telefonu mi řekla, že ano, jen ať jí dám chvilku… Ta chvilku byla víc než půl hodiny a nakonec vůbec nepřišla. Musela jsem se zařídit sama. A kdyby mi skutečně něco bylo? Něco závažnějšího? Tak by mě tam asi nechali ležet…
VÍŠ CO, VYSTĚHUJ SE ZASE Z POKOJE!
Požádala jsem zdravotníka o prášek proti bolesti a pokračovala dál v odpoledním programu s dětmi. Přibližoval se čas svačiny, když v tom jedna dívka polechtala jednoho chlapce a ten jí kopl přímo do hlavy. Ach ty děti! Bolela ji čelist a čelistní kloub, tak jsem děti odvedla na svačinu, požádala je, ať tu sedí a svačí a že já jdu se slečnou na ošetřovnu.
Na ošetřovně jsem ji nechala a šla zpět za dětmi, přičemž mě chytl provozní. “Prosím tě, přestěhuj si ty věci z toho pokoje. Budeme ho potřebovat.” Oznámil mi. Přepadl mi pocit sklíčenosti. “Proč?” Vypadlo ze mě jen. “Přijedou nové paní učitelky a my ho potřebujeme.” Po diskuzi vyšlo najevo, že mi dají pokoj hned o půl metr vedle. Nerozuměla jsem tomu, proč ten pokoj vedle mě nemůže dostat ta nová učitelka. Vysvětlení bylo, aby to měla blíž do sprch. O ten půlmetr, protože sprcha byla přímo na stejném patře. Měla jsem to odmítnout, razantně odmítnout, ale místo toho jsem se zeptala: “A kdy se mám přestěhovat? Děti mi teď svačí.” – “Nejlépe hned! Děti tam nech svačit!” Odpověděl mi. Tak jsem šla ještě k dětem a požádala je, aby tam na mě ještě u toho stolu čekaly, seděly a papaly, že za chvilku přijdu. Naštěstí jsem neměla vybalené stále žádné věci, takže jsem během 5 minut byla zpět. Své věci v novém, již třetím pokoji jsem si ani neuzamkla, sotva mi dali nové klíče. Jenže když se vracím zpět k dětem, polovina dětí nikde… A začal mi zvonit telefon…
HEJ, ZA TEBOU DU! JE TO TVOJE VINA!
Zvedla jsem okamžitě telefon a jako vždy bez pozdravu slyším učitelky hlas: “Prosim tě, kde seš?!” “Já jsem tady.” odpověděla jsem a zahlédly jsme se na terase obě dvě. U ní stálo pár dětí. Ještě spolu s jednou učitelkou jdou pomalu ke mně a beze slova mi složila telefon. Když jsme stály naproti sobě, znovu řekla: “Kde prosim tě seš?!” Situace už byla nepříjemná, dívala se na mě s hodně opovrhujícím pohledem. Snažila jsem se ještě situaci zachránit, a proto jsem se zeptala dětí: “No, děti, kam jste se mi to vydaly?” “No, víte, my jsme si myslely, že už nepřijdete…” Prostě děti. Pro ně je i 5 minut celá věčnost. “Ale já jsem byla pryč jen 5 minut. Říkala jsem vám, že na mě máte počkat.” Učitelka mohla reagovat jinak, mohla se zeptat dětí, proč nezůstaly, když jim to paní vychovatelka (já) řekla. Místo toho na mě vrhla pohled a dožadovala se vysvětlení. “Já ti to vysvětlím.” začla jsem. “Odvedla jsem děti na svačinu, ale malou jsem musela vzít na ošetřovnu, protože ji Pavlik kopl do tváře. Když jsem se vracela během tří minut, chytl mě vedoucí a řekl, že se musím teď hned zase přestěhovat. Šla jsem ještě znovu říct dětem, že za chviličku budu zpět, ať jedí a počkají v jídelně u stolu na mě. No neposlechly. A teď jsem tu.” Ale učitelka evidentně nechtěla slyšet, jak to bylo. Protože věřím, že by toto vysvětlení stačilo. Alespoň nezaujatému normálnímu člověku. Namísto toho se nade mnou začla povyšovat a říkat mi, že jsem to udělala špatně a že nemám právo odejít ani na minutu od dětí. “Řekl mi to můj zaměstnavatel.” Namítla jsem. “Dobře, kam tohle vede? Můžeme to nějak ukončit? Nic se nestalo.” Pokusila jsem se znovu uzavřít tohle téma jít dál. Nehledě na to, jak mi bylo zle vlivem právě započaté menstruace. Ale ona znovu opakovala to samé. “Takže chcete říct, že je to moje vina?” Zeptala jsem se napřímo a ony (obě učitelky) spokojeně kroutily hlavou, že ano. “Měla jsi někomu říct, aby ti je pohlídal…” Dala mi chytrou radu. Moje já už v mé duši křičelo tak, že jsem se už rozhodla to nepřehlížet. Proto jsem jí řekla: “Víš co? Tak mi je teď prosím tě, pohlídej!” A vzala jsem to tak rychle, jak to šlo, rovnou do kanceláře, kde jsem dala okamžitou výpověď. Protože ve smlouvě strašily nejrůznějšími pokutami, řekla jsem jim, že odmítám za tohle chování jakékoli pokuty, že se já sama vzdávám výplaty za ty dva dny, ale že jedu pryč! A cítila jsem se v tu chvíli tak svobodná!
DOKÁZALA JSEM SE ZA SEBE POSTAVIT
Ale pozor – i to lidem vadí! Učitelka si mě ještě vyhledala s větou: “Hej! Za tebou du!” Musím uznat, že z ní šel strach. Měla aspoň 80 kg a byla o chlup vyšší než já, mohla měřit asi tak 175 cm. Za to byla o 4 roky mladší. Samozřejmě zase nešla sama a tentokrát s sebou vzala – upřímně ani nevím, co to mělo být za individuum. “Dala jsem padáka.”
Vysvětlovala jsem jí, že se s ní už o ničem bavit nebudu. Ona i to už od pohledu divné individuum na mě valily oči a znovu se mě snažily kárat a říkaly mi úplné nesmysly, dokonce něco o zákonech… “Nevím, co po mně chceš. Řekla jsem jen dětem, že zítra budou mít nového vychovatele.” A odešla jsem od ní pryč.
Odpoledne mě ještě přemlouvali, ať s nimi dojedu alespoň ještě ten dnešní program. Udělala jsem to. Jenom kvůli dětem. Večerku jsem jim už ale odmítla. Už den předtím mi v noci do cesty skákali srny a jeleni.. Nemám zapotřebí zbytečnou autonehodu. Navíc se chci konečně vyspat. Když jsem hlavním vedoucím šla říci ahoj, tak se se mnou “samozřejmě” nikdo nerozloučil. Byli tam jednoduše podivíni…
PŘEMLOUVÁNÍ NEZABRALO
Je jasné, že jsem tady nevypsala vše, co se mi tam přihodilo. Jiný vychovatel se mě snažil přemlouvat, ať nekončím, že buzerace a stres bude pořád a pořád a tohle bude pořád… Já jsem mu vysvětlila, že ne, že to tak nemusí být. Protože opravdu nemusí.
PONAUČENÍ?
Je dobré znát půdu pod nohama, když se do ní chystáme vstoupit… Málo jsem si oťukala situaci, málo jsem do ní viděla. Proto jsem si také přivezla zánět průdušek, kterého jsem se měsíc nemohla zbavit a který se mi následně přetransformoval na zánět dutin. Zase jsem na sebe myslela málo. Ale uvědomila jsem si to dřív než bylo úplně pozdě! A za to se oceňuji.
A co ty a tvoje zážitky? Stalo se ti někdy něco podobného? Budu moc ráda, když se se mnou podělíš o svůj příběh i ty.
S láskou,
Isabela
To je hnus, neuvěřitelné jak odporní někteří lidé dovedou být. Zvládla jsi to fantasticky a věřím že taková zkušenost musí člověka pořádně zocelit. Teď už bude jen lépe a hlavně už nikdy nikomu nedovol, aby se k tobě takto choval! Nikdo na to nemá právo… 🙏
Ano, nemá. Vzhledem k tomu, co jsem prožila dříve si toto rychleji uvědomuji. A proto jsem o tom napsala článek. Už toto si k nám nikdo nemá co dovolovat. Zpětně si říkám, že jsem už neměla jezdit ani druhý den 😀